25. července 2014
Nikdy se nepřepínej. Udržuj si rezervy
"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. _________________________________________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 15. Opět letěli jeden za druhým. Ike dal znamení a začali klesat. Elvis pozoroval Ika, jak nabírá rychlost, pomáhal si ocasem a předvedl salto. Udělal dvě hvězdy a při té třetí se nechal vynést výš, obrátil se, předvedl další přemet a potom následovala celá plejáda nejkrásnějších skluzů jaké kdy Elvis viděl. Po hodinách cvičení, jež bylo pro Elvise jako škola hrou, to vypadalo, jako byly oba přátelé spojeni dohromady.
"Stoupej! Nikdy se nepřepínej. Udržuj si rezervy. Když přijde vzdušný valoun a tvoje ramenní svaly nebudou dost silné na to, aby spojovaly křídlo a rameno, tak ti větší balvan to křídlo utrhne."
Kroužili a předstírali souboje, zkoušeli si vlnit se a kroužit, následovala i řada salt, přemetů a sletů.
"Jak se cítíš?"
"Jako orel," usmál se Elvis.
"Tak zase nahoru," přikazoval Ike, "dokud se nenaučíš cítit se jako motýl."
Vznášeli se výš a výš, až se z toho Elvisovi točila hlava. Klouzali, hotovi projít všechny tance v páru znovu. Když ztratili výšku, našli stoupavý proud teplého vzduchu, ten je vynesl výš a oni opakovali všechna cvičení. Elvis ovládal své tělo natolik, že se mu stalo kormidlem a mysl byla čím dál poddajnější. Svoje «já» nechal za sebou. Cítil se trochu neohrabaně, a tak ponechal vládu nad sebou v rukách síly mocnější než byl on sám- v rukách řídkého vzduchu.
Učil se důvěřovat instinktům, objal svůj osud, jako tehdy, když se krásná kachna na hladině přehrady rozhodla všechno vzdát a lapala po dechu. Měl pocit, že ho opustila mysl a on nevěděl kde. Byl míle vysoko a horlivě se snažil nasát do těla stav bezmocného nemyšlení, protože nebyl schopný ovládnout mozek, který si zřejmě udělal prázdniny.
"Jde ti to," křičel Ike přes mlhu halící Elvisovy smysly. "Bavíš se?"
"Co to znamená, bavit se?" pomyslel si Elvis a nezmohl se na odpověd. Oční víčka mu ztěžkla. Možná by si mohl zdřímnout. Spát míle vysoko a za letu-to je šílenství. Mohl by nabourat. Ale do čeho? Už necítil vítr laskající jeho tvář ani pískání v uších. Všechno ztichlo. Oční víčka, ti odporní zrádci, se zavřela. Elvis přesto pozoroval všechno kolem sebe a pod sebou. Mělo to modrý nádech a stříbrnou jiskru, ale viděl i se zavřenýma očima!
"Určitě blouzním," pomyslel si Elvis. "Snes se níž, je ti špatně z výšky. OTEVŘI OČI! Teď otevři oči!" naléhal, ale oči zůstaly zavřené. Cítil, jak je tažen vysoko nad zem, jakoby v divokém stoupavém proudu teplého vzduchu, přestože si byl jistý, že se jeho křídla ani nepohnula. Vůle a duše odešly a kontrolu převzala Elvisova tělesná schránka, tak jak o tom mluvil Ike.
Ale Země! Modrá a třpytivá jako kouzelný měkký míč utkaný ze stříbřitých pavučin. Viděl celé západní pobřeží omývané Tichým oceánem. Otočil se na jih a spatřil zelené plíce planety, tu a tam s hnědými skvrnami. Na severu, přímo pod jiskřivými, bělostnými polárními čepicemi uviděl spoustu orlů jeho vlastního druhu.
Pohlédl na východ. Viděl rudou jizvu zaříznutou hluboko do země, skrz ní bězela modrá žíla. Grand Canyon, země Orlích lidí. Právě oslavovali slunovrat, s nataženýma rukama, jako by chtěli odvléct temnou smogovou roušku zakrývající většinu Země.
Usnul jsem a tohle se mi zdá, myslel si Elvis. Pravděpodobně mě teplý proud vzduchu vynesl míle vysoko. "Ale to je nesmysl!"
"Bavíš se?" zaslechl Elvis v hlavě známý hlas.
"To jsi ty?"
"No, ano."
Hlas, který měl vždycky pravdu, zněl radostně, dokonce přátelsky, a Elvis věděl, že jej nikdy nezklame. Možná by mu mohl položit pár otázek.
"Co bys rád věděl?"
Váhal nač se zeptat a mezitím se pískání větru změnilo ve zvuky fléten a zvonkohry. Chtěl se optat na Joea, na Marii, bratrance a sestřenice a snad i na Golondrinu, ale nechtěl marnit čas. Rozhodl se být co nejstručnější a jít přímo k věci, jelikož věděl, že hlas se vždycky objeví, postará se, oč je třeba, a zase zmizí.
"Jak jsem vysoko?" otázal se.
"Špatná otázka."
"Co je na ní tak špatného?"
"Protože tohle vědět nechceš."
Odpověd jej velice vyděsila. Zastavilo se mu srdce, ucítil strach a zpanikařil. Panika se mu nevloudila do duše, náhle ji zcela propadl. Zdálo se mu, že klesá rychlostí několik mil za vteřinu, přímo do smradlavého bahna okolo gejzíru, jež ho stahuje. Bylo mu, jako by se ponořil, bezmocný a osamělý. Z posledních sil vykřikl:
"IKU!!!"
"Ano?"
Ikeův hlas přicházel zpoza něj. Elvis se otočil a otevřel oči. Ikeova hezká tvář se na něj smála, netušíc, čím právě prošel. Chvíli to Elvisovi trvalo, než se zase začal soustředit.
"Díky."
"Zač děkuješ?"
"Za to, že jsi mým přítelem."
Chtěl mu říct o schopnosti vidět se zavřenýma očima a o tom, co takhle spatřil, ale nemohl. Znělo to neuvěřitelně.
"Máš radost?"
Přeříkal si jeho otázku a zastavil se ve vzduchu, šokován.
"Radost?" Vznášel se tři míle nad zemí a křičel: "Ale Iku, jsem radostí bez sebe!"
"Ale Elvisi, já to vidím, já to vidím," odpověděl smějící se Ike.
"Děkuji ti za ten zážitek."
"To nestojí za řeč," řekl Ike měkce, "ale ted bychom se měli snést níž a opatřit si něco k jídlu. Stmívá se a brzy bude pršet."
***
"Nelovíš kořist ze vzduchu," řekl překvapeně Elvis, když trpělivě čekali. "Nikdy jsem tě neviděl." Ike byl potěšen pozorností svého žáka.
"Je to bezpečnější. Proto."
"Vím, jak to myslíš," řekl Elvis a vzpomněl si, co se přihodilo bratranci Prestonovi, když kroužil, připraven vrhnout se ze vzduchu na kořist.
"Raději sedím na větvi a potom se snesu dolů," řekl Ike. "Konec konců tohle je Kalifornie, země hojnosti. Ani vedro, ani zima a vždycky plný žaludek. Ale měl bys vědět," zavřel oči, jako by vzpomínal na minulost, "že žít tu může být někdy těžké."
Králík, kterého sledovali, sice uměl běhat, ale neuměl se schovat. Spatřili jej, když opustil bezpečnou noru a jako šipka vyrazil suchým, křovinatým terénem mezi dvěma vrcholy plošiny Kamenného sedla. Pak sa zastavil a zavětřil. Neboť necítil nebezpečí, začal okusovat mladou šalvěj, vybíraje nejšťavnatější jarní výhonky. Seděl na zemi, nasával vzduch prosycený vůní šalvěje a mízy a byl si jistý, že široko daleko není ani vlk, kojot či liška.
"Svěle," řekl Ike, vybízeje Elvise, aby se držel zpátky. "Jenom se dívej."
Místo aby se na něj Ike snesl jako smršť, míříce na šedohnědý kožíšek, proplížil se za keř, který králík opásal. Věděl, že z křoví mu nic nehrozí, a tak sledoval pouze směr, jímž práskal údolím hrom a odkud vál vítr. Keř byl příliš hustý, nikdo by se v něm neschoval a neproplazil by se jím ani had.
Počkal, až začne opět větřit, otočen k němu zády, a vtom se Ike vznesl a spustil se nad křoví. Vystrašený králík se rozběhl, ale to už jej Ike popadl zezadu. Nedbaje jeho zmítání a křiku vynášel jej Ike výš a pak pustil svoji kořist na plochou skálu v horách.
"Ten králík prostě neměl šanci," řekl Elvis obdivujíce Ikeovy lovecké schopnosti.
"Ne tak úplně," odporoval Ike. "Opravdu chytrý králík by z toho vykličkoval, protože by věděl, že já tak létat nemohu. Ale tenhle byl stejně hloupý jako ta kachna, co si čistila peří uprostřed jezera."
Vychutnávali si oběd sedíce v hlubokém zákoutí na hřebenu. Když začaly padat záplavy deště, pozorovali blesky štípající kmeny stromů svými ohnivými sekerami. Elvis přemýšlel o tom, kdo zasluhuje žít a kdo zasluhuje zemřít a proč, ale nemohl počítat s Ikeovým jednoznačným míněním. Ve tři ráno se bouře konečně uklidnila-to už tvrdě spali.
________________________________________________________________________________________________________
PS: Vážení čtenáři: Tímto končím s "Elvisem" a také s blogem. 16.8.2014, budu publikovat posledni blog. Děkuji těm, co tuto bajku četli. Celá knížka (26 kapitol), je k disposici v češtine, angličtině, španelštině a i v ruštině na KINDLE a iTunes.
Tak ahoj.
C.R. Sinclair
Carl Sinclair
Proč bych stále chtěl být diktátorem v ČR?
Je to měsíc, co jsem četl o panu radním z Teplic. Nelíbilo se mu, že ženy bohatých přistěhovalců ze Středního východu, konkrétně z pouštního království Kuvajtu, skupují pozemky, kde se dá, aby na nich mohli budovat svá letní sídla. Kromě toho chtějí taky chodit zahalené v černých hábitech. Pan radní má pocit, že to není náš zvyk a že by ty dotyčné dámy zahalené po Teplicích chodit neměly.
Carl Sinclair
Býk číslo čtyři
V Seville jsme už dva měsíce. Velká rozhodnutí v naší rodině dělám já. Jít na koridu, nebo-li býčí zápasy, jsem viděl jako nutnou životní zkušenost, kulturní povinnost. Nikdy jsem na na ní nebyl, ani moje žena. Brána číslo patnáct napsaná na našich dvou lístcích (jeden stál třicet šest euro) stojí naproti slavné čtvrti Triana a taky hospodě, kam rádi chodíme během přestávek mezi lekcemi španělštiny, asi šedesát metrů od mé školní židle.
Carl Sinclair
Proč bych chtěl být diktátorem v ČR?
Protože diktatura je lepší (k vysvětlení viz můj blog z 10. ledna) a také protože na to mám: charakter, vizáž, vzdělání, zkušenosti i léta. Jak jistě víte, diktátorů jsou dva základní typy: 1) Diktátor tzv. “benevolentní“, se šedivými licousy a 2) Diktátor tzv. “nebenevolentní“, s černým fouskem. Obyčejně, když zkorumpovaná demokracie jako byla Weimarská republika (viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDmarsk%C3%A1_republika) padne, přijde diktátor č. 2. Tak to na tomhle světě funguje. Nicméně v dalších volbách, budete-li ještě mít tu možnost volit, zvolte mě. Jak to uděláte? Vezmete si propisovačku (aby se to nedalo vymazat) a na volebním lístku všechny přeškrtnete a napíšete tam moje jméno. A abyste věděli, do čeho lezete, tak jako každý správný Diktátor vám v kostce nastíním ty nejpodstatnější věci, kterými svou diktaturu začnu:
Carl Sinclair
Systém nelze zlomit. Zlomí tebe.
"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. _______________________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 14. Letěli do žulového lomu a usadili se přímo veprostřed na jednom balvanu. Připomínalo jim to obrovský amfiteátr se stěnami do půlkruhu kolem nich. "Tohle místo má nejlepší akustiku na světě," řekl Ike. "Nemusíš si zničit hlasivky, když cvičíš." Zaklapal jemně zobákem. "Slyšíš?" poznamenal s uspokojením. Klapání se odráželo od stěny a vracelo se zpátky silnější, plnější a jasnější, jako v opeře. "Chvěje se to!" vykřikl Elvis překvapeně. "Zesiluje to energii," objasnoval Ike. "Musíš ale používat jenom spodní část svého hlasového ústrojí. Myslím tím průdušnice." Ike si sáhl na krk. "Jinak si totiž zničíš hlas."
Carl Sinclair
Chceš vyhrát Zlatého kanárka?
"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. _________________________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 13. Elvisovi chutnal jeho první losos daleko víc než cokoli předtím. Učil se, pozoroval Ika, jak stahuje kůži a vybírá největší kosti a páteř. Jedl pomalu, cítil čerstvé maso nařezané na malé plátky, vychutnával si každé sousto. Elvisovy chuťové buňky byly nasyceny neobvyklou strukturou šťavnaté lahůdky. Nedalo se to s ničím srovnat. Vzpomněl si, že maso na hamburgery, které připravovala Marie, chutnalo oproti tomu velmi nevýrazně. Na svět lidí, který opustil, myslel stále méně a méně. Joe, Marie, Veronika, jeho bratranci a sestřenice a dokonce i Golondrina, ti všichni byli daleko, nepatřili do jeho nového života nezatíženého mezilidskými vztahy a přísnými pravidly. Elvis si uvědomoval, že život ve světě orlů se mu líbí mnohem víc.
Carl Sinclair
Dejte se i Vy do formy s Věrou Čáslavskou!
Já si myslím, že nejchytřejší doktor v Praze je Prof. MUDr Johnny (Procháska) Walker, Dr.Sc., bývalý šéf-lékař representačního gymnastického mužstva. Šel jsem za ním na den dětí, neb jsem se probudil, kouknul do zrcadla, co je na almaře v ložnici, a nebyl šťastný s tím, co jsem viděl. Chtěl jsem se ho zeptat, jak bych teď ve svém věku měl cvičit. A taky, že za tři týdny začne léto a já potřebuji drobet shodit. Neb Johnny neměl čas, byl stručný. Podíval se na můj bachor a odsek’: “20 kg není drobet.” Pak dodal, že čtyři lidi z pěti, tj. plných 80% těch, co chodí na dvě-tři hodiny čtyřikrát týdně do Fitka, aby se stresovali ještě více než už jsou, by si podle něj měli radši na pár hodin odpočinout. S tím jsem souhlasil. Ja cvičím už jenom tím, že nosím kamarádům sportovcům rakve, ve kterých odpočívají na věky. Moji součastníci padají jak švestky.” “Jo, to znám”, Johnny na to. “To jsou ti, co cvičí jako diví a nevědí, že mají kardiovou myopatii (hypetrophic cardio-myopathy).” Ta tuhle složila mého kámoše Simona. Představte si, že hrál tenis v třiašedesáti. Já vím, že to by neměl. I když je už na druhé straně, teď to taky ví. Ale je pozdě. Pak šel domů, sedl si k televizi, celý říčný, a dal si pivo. A už to bylo. Akutní infarkt. Ten Staropramen bych v tomhle případě nevinil. Kdyby se býval místo toho díval na surfování v televizi, jako to dělám já, tak říčný nebyl a seděl by u ní ještě teď.
6.7.2014 v 12:00
| Karma: 11,67
| Přečteno: 510x
| Diskuse| Letní povídka
Carl Sinclair
Věděla, kdy přestat
"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. _______________________________________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 12. "Na bolení hlavy je nejlepší vrba," řekl Ike, reaguje na Elvisovu migrénu. "Raději ji sežeňme dřív, než bude pozdě. Vím o jedné." Ike ukázal na rybník lemovaný vrbami. "A co mám udělat?" otázal se Elvis. "Očichávat listí?" "To by taky šlo, ale nemáme tolik času. Vezmi si kůru." "Co tím myslíš, vezmi si kůru?" "Jak říkám, sněz ji." "Nežertuješ?" "Ani náhodou," řekl Ike a ukázal Elvisovi, jakou vrbovou kůru by si měl vybírat. "Fuj. Je to hořké a odporné." "Takhle chutná každý dobrý lék." Když k nim dorazila rychle se pohybující fronta, seděli už bezpečně v náruči uschlé borovice, ukryté v malé jeskyňce pod převisem. Provazy deště zakryly vchod jako záclona a Elvise přestala bolet hlava. "Nechci vypadat jako létající reklama, ale vážně to funguje," tvrdil Elvis. "Tvůj kmen to zná." "Jak to, že mi o tomhle nikdy nikdo neřekl?" "Hlava nikdy nebolí děti, ale z dětí," poznamenal Ike. "Moji rodiče určitě spotřebovali celá vědra vrbové kůry." "Měl bys cítit svaly, hlavu a nozdry. Možná, že jsi něco špatného snědl anebo udělal, a pak jsi měl migrénu. Také to mohlo být tou dietou," řekl Ike vážně. "Bolelo mě i za krkem." "Pak jsi byl ve stresu nebo ses bál. Bál ses něčeho?" "Nevím," řekl Elvis. "Je to někde uvnitř v tobě a bude chvíli trvat, než na to přijdeme," řekl Ike. "Zavři oči. Zdřímneme si," navrhl Ike. "Neusínej, jenom se ponoř do svých pocitů. Ukáže se, co tě trápilo. Jen si dávej dobrý pozor, aby sis to zapamatoval."
Carl Sinclair
Banka jako magnet
Pojmenovat cokoliv je problém. Já to dobře vím, neboť jsem studoval marketing a marketingem a reklamou jsem se kdysi živil. Jméno musí být popisné, lehce vyslovitelné, zapamatovatelné a ukazující serióznost vašeho úmyslu, protože přeci zakládáte organizaci napořád, ne na rok či dva. Člověk musí být vizionář. Pojmenovat produkt či organizaci není tak lehké, jako pojmenovat potomka. Když dítěti dáte jméno po sobě, ukazuje to buď, že jste byl přinucen okolnostmi (děda Josef je pracháč, a když kluka po něm pojmenujete, předpokládá se, že tak bude po něm dědit) nebo že jste líný myslet. Pojmenovat fabriku není žádná legrace. Když rytíř Škoda začal před lety vyrábět kanony, houfnice a tanky, jeho jméno bylo samozřejmě na místě, neboť čím větší škoda, tím lepší to dělo bylo. Ale i tak chytrý člověk, jako byl pan Škoda, netušil, že sto let po jeho smrti nějaký ten chytrák v Boleslavi začne šroubovat jeho jméno na kapotu auta. Na štěstí (a k omluvě dotyčného) exportu to nevadilo, neboť to venku vyslovit umí, ale nikdo nemá šajna, o co jde.
Carl Sinclair
Než dorazí smečka
"ELVIS, OREL AMERICKÝ: Bajka skoro pravdivá" je příběhem všech, kteří hledají skrytý smysl života. Je to příběh o lásce a přátelství, jak dospět k moudrosti a jak se spojit s vlastní duší. Orel jménem Elvis, nám ukazuje, že lze přijmout nové myšlenky a nechat za sebou ty, které jsme přerostli. Kniha je napsaná v tradici "Racka Jonathana" pro nové tisíciletí. I když si někteří čtenáři myslí, že je to příběh Elvise Presleyho, krále Rock & Rollu, autor nás ujišťuje, že tomu tak není. Psal jenom o lidech, spirituálnim životě a nášem vztahu s orlem svobody, kterého máme každý z nás v srdci. _____________________________________________________ ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 11. Celý týden cvičili vznášení a plachtění, létali ve dne i v noci a spali jen zřídka. Měli ideální počasí pro cvičné lety, bylo jasno, sucho a vysoká viditelnost. Gejzír jim sloužil jako výtah, vyvážel je až do výšek kolem tří kilometrů a tam obvykle začala zábava. Dokonce zapomněli na jídlo a poletovali tak několik dnů, jen aby vybrousili jemný bod rovnováhy až k dokonalosti. Seděli na jedné z Ikeových oblíbených suchých borovic pod rozeklaným skalnatým výchozem a Elvis cítil, že Ike je s ním spokojený.
Carl Sinclair
To kdyby býval měl Hitler!
TU ÚŽASNOU HI-TECH! Před lety, když jsem ještě bydlel v San Francisku, mi někdo odposlouchával domácí telefon. Vím to. Pracoval jsem tehdy v komunikacích. Než jsem s tím něco udělal, koumal jsem nad tím, kdo to tak asi může být. Nenapadlo mě nic kloudného. Došlo mi to ve tři ráno až po létech. Musela to být Mafie, kterou pak Papež Franta - exkomunikoval. Jeden můj bývalý spolubydlící, o kterém jsem už psal (viz blog ‘Spolubydlící’), to na ni pích’, aby se dostal ven ze Sing Singu. Ti kluci, co s sebou věčně nosí černý futrál od houslí, šli po něm tvrdě. Pak mu americká federální vláda ‘předělala’ obličej a dala mu novou identitu. Stal se z něj fešák. Naučili ho mluvit bez toho hrozného brooklynského přízvuku a zabydleli ho v Sacramentu. Zřejmě si Mafie myslela, že mě bude volat. Ale bývalý Harry Robinson, nyní Robert Regent, byl chytřejší než sám jejich Kmotr. Volal mi až po mnoha letech do kanceláře, když si mne našel na Internetu. A jsem si jistý, že volal z nádražní telefonní budky. Abych to dopověděl: jen co jsem nechal na svém telefonním záznamníku Mafii ‘patřičný’ vzkaz, ze kterého jistě neměli radost, odposlouchávání přestalo. Dali si říci. Mafie není vláda.
Carl Sinclair
Musíme zůstat lehcí
ELVIS, OREL AMERICKÝ: Kapitola 10. Teplý vzduch byl prosycen vůní borovic, rozkvetlých květin a čerstvě zoraných vinic. Paprsky odpoledního slunce za nimi vrhaly dlouhé stíny. Letěli opět jeden za druhým: žák jako první a za ním, na křídle, jeho učitel. Zuřivě mávali křídly a stoupali. "Mávání křídly je pro ptáky, ale není pro orly," funěl nahlas Elvis. "Moc potřebuješ tréning," odvětil nelítostně Ike když Elvis začal divat zda-li neuvidí pod sebou či kolem sebe nějaký ten termál. "Nehledej ho, musíš ho cítit," zaslechl za sebou Ika. "Cítit, cítit," funěl rozpálený Elvis. "Ne tělem, ale myslí," naléhal Ike. "Termál, termál, termál," opakoval si Elvis, ale nefungovalo to. "Cítit, ne říkat," trval na svém Ike. "Někde tu je, stačí ho najít."
Carl Sinclair
Jan Nepomucký není žádný hloupý a líný český Honza
Šlechtická odnož mocného klanu Nguyenů vládla Vietnamu od 1843 do 1883. Poté, jak to obyčejně bývá, se situace změnila k horšímu. Nguyenové šli od vesla. Po nich to vzali do ruky Francouzi, pak Američané a nakonec Ho Či Min. Mladý a schopný Van Nguyen, který se přidal k jeho hnutí, byl poslán do ČSSR studovat bankovnictví. Po deseti letech šéfování ve státní bance Vietnamu se do Prahy se ženou Doang vrátil. Mme Doang uměla francouzsky, ale ne česky. Nicméně měla štěstí, že v Cimburkově ulici na Žižkově našli nejen byt, ale také přátelskou duši. Překladatelku z francouštiny Editu. Když se jí Mme Doang svěřila, že nemůže otěhotnět, Edita ji ujistila, že to není žádný problém. Poradila své nové kamarádce, aby šla za úplňku o půlnoci na Karlův most k soše sv. Jana Nepomuckého, řekla mu své vroucí přání - třikrát! Mme Doang, pevně věřící v zázrak, otěhotněla hned druhý měsíc. Z vděku k mostnímu světci, kterého nyni považovali manželé Nguyenovi za kmotra, chtěli syna pojmenovat Jan Nepomucký Nguyen. Ale v době totáče byla v ČSSR tato západní extravagance, tj. jméno kmotra, legálně nepřijatelná. Protože Nguyenovi byli cizinci a protože ‘přesvědčili’ patřičného aparátčíka s obálkou v ruce, že každý Vietnamec jméno kmotra míti musí, kmotrem novorozeného Jana Nguyena se oficiálně stal ten bronzový Jan z Karlova mostu.
Carl Sinclair
Navrch huj a pod tím fuj
ELVIS, OREL AMERICKÝ: Kapitola 9. "Ten okoun mi ještě leží v žaludku," stěžoval si druhý den Ike. "Kdyby tak ležel i v mém," řekl toužebně Elvis. "Byl první." "A skoro poslední," zasmál se Ike. "Když už jsme u toho, málem jsem se zapomněl zmínit o tom, jak si správně rovnat peří." „To říkáš mně?“ „Ne. Tomu ptáku co stoji za tebou,“ řekl Ike. Elvis se otočil aby se podíval kdo za ním stojí a přisel na to, že to byl Ikův povedený vtip. "Vím, jak si rovnat peří. Vždyť jsi mě viděl." "Viděl jsem tě, jak se líčíš." "To není k smíchu." "Ale je," ušklíbl se Ike jako obvykle, " ale nebylo by bývalo, kdyby tě byl ten okoun stáhl a kdybys byl měl peří nasáklé vodou. To bys neplaval už ani jako kachna. Říkám ti, že rybolov není show bussines," řekl Ike tvrdě, aby to Elvisovi došlo.
Carl Sinclair
Jestlipak víte, kdo jsou ti největší blbci na světě?
AROGANTNÍ PADESÁTNÍCI! To je unikátní třída mužů, kteří všechno vědí, všechno znají a všechno vyřeší. Nedají si od nikoho poradit. Nikoho nepotřebují. Jen se podívejte, co se děje kolem vás a kdo to způsobil. Chlapovi je padesát, rozvede se, vezme si mladou, obyčejně blonďatou (vždycky ale krásnou!) kočku. Pak si ovšem koupí sporťáka s elektricky sklápěcí střechou – aby byla na obdiv jiných. To je kladná strana té mince, o které se chci dneska zmínit. Často to bohužel odskáčou ostatní. Adolfovi bylo přesně padesát (1939), když začal světovou válku. No a krásnou, blonďatou kočku měl taky. První byla jeho neteř. Když spáchala sebevraždu, tak po ní teprve přišla Eva Braunová. Saddamovi bylo 53, když vytáhl na Kuwait. Ten měl krásnou, blonďatou Ukrajinku. Nebyla to ovšem jeho neteř, ale jeho ‘zdravotní sestra’. Robertu McNamarovi, ministrovi ‘obrany’ USA, bylo 56, když dal příkaz, aby v t.zv. ‘Operation Linebacker” v prosinci 1972 americké letectvo rozbombardovalo Hanoj. Neb zřejmě po tom ‘kobercovém’ náletu v Hanoji ještě něco stálo, následoval ‘Linebacker II’. To ještě neexistovaly ‘chytré’ bomby. Vše šlo jen ‘od oka’. Já tam před pár měsíci byl. Hanoj je mnoha-milionové město, kde není víc než sto baráků vyšších než pět pater. Lidé jsou nesmírně pracovití a ta služba v turismu a hotelech je úžasná. Vietnam neudělal Americe nic, aby byl bombardován s B52 a házeli na něj napalm a Agent Orange. Ještě teď se z toho rodí spousta zmrzačených dětí. A pamatujete si na Billa Clintona? Jak na celosvětové televizi hrozí prstem a přísahá všem, co jsou tak naivní, že mu věří, včetně Madly Albrichtové, že: ‘Nikdy žádný sex s tou onou stážistkou, slečnou Lewinskou, neměl’. Je to vůbec možné, aby byl normální, slušný padesátiletý muž takhle arogantní? Poté, se co Miss Monika vybalila s těmi ‘posemenovanými’ modrými šaty, Bill tvrdil americkému Kongresu, že – podle něho - orální sex se vlastně jako sex nepočítá. A abych nezapomněl, Clinton nechal bombardovat Jugoslávii v roce 1999. Když se na něj provalilo, co prováděl v ‘Oval Office’ s Miss Monikou, bylo mu 52.
Carl Sinclair
Lehkost bytí je skutečný životní styl
ELVIS, OREL AMERICKÝ: Kapitola 8. Elvis před sebou uviděl kluzáka třpytícího se proti slunci. Jeho zářivá křídla měla obrovské rozpětí, několikrát větší než Elvis. Ve skleněném poklopu seděli dva plachtaři-piloti, a když prolétali kolem, uslyšel Elvis, že ten starší učí toho mladšího zákony letu. Kovový plachťák klouzal v poledním žáru a oni hovořili o vznášení se nad horskými hřebeny, o stoupavých vzdušných proudech a o vztlaku.
Carl Sinclair
Buďme hodní na děti, budeme je potřebovat
V pondělí brzy ráno, prvního září, když mi bylo šest a půl roku, matka vstala od šicího stroje, kam zasedla před pátou, dala mi novou košili, podívala se, jestli mám čisté ruce a uši, a poslala mne z domova do národní školy. Řekla mi, abych se nevracel až za pět let. Hned první den mne třídní Kraus nechal poškole. Byl naivní. Předpokládal, že to doma pěkně slíznu. Neslíznul jsem nic. Táta doma nebyl a matka byla zabraná do šití. Takhle jsem to táhl v národní škole celých pět let. Zatímco moje sestra Anna o mně říkala, že jsem ‘pěkné číslo’, třídní si stěžoval, jaký jsem to lotr, šlengr a lump. Moc jsem těm výrazům nerozuměl, hlavně jaký je mezi nimi rozdíl. A jako klukovi mi nebylo jasné, proč mi tak říká. Stejné názvy teď používá moje tchýně, když se baví o českých politicích. Kromě dvou. Tomu, co má hlavu jako meloun, říká ‘Švejk’, prý je to takový zloděj, že snad i krade psy. Když jsem se jí zeptal, proč nepojmenovala taky toho ‘úlisného, co vypadá jako vypasený cikán a má bradavici na tváři, jenom odsekla: Čoveče, ten je tak špatnej, že mu ani na méno nemůžu přijít’.
Carl Sinclair
Co opravdu chceš od života?
ELVIS, OREL AMERICKY, Kapitola 7. Elvis se natočil pod větru vanoucím přes teplé útesy Carmelského pobřeží a ten ho vynášel vzhůru jako výtah. Zanedlouho přesedl do nebeského vlaku. Nechal se unášet na sever k ústí San Franciského zálivu a tam vystoupil. Přistál na špičce mostu Golden Gate (Zlatá Brána), tváří v tvář nejkrásnějšímu městu na světě. Most se klenul přes ústí San Franciského zálivu a vypadal skutečně jako rám brány do jeho voliéry. Přemýšlel, jak by Joe a Marie vyřešili jeho dilema. Osvítila jej spásná myšlenka. Umí přeci zpívat a tančit! Koneckonců je umělec. Usadil se vysoko na jedné mostní věži jako artista na visuté hrazdě. Když si začal urovnávat peří, cítil hudbu mostu - pleskavý zvuk pneumatik narážejících na ocelové spáry, chvění věžě vyvolané větrem a vlnami. Rozhodl se létat mezi dvěma věžemi a bavit obecenstvo. Znenadání ucítil potřebu tančit, točit se a houpat se. Chtěl zpívat. Chyběli mu fanoušci, potlesk a představení. Očekával své vystoupení na mostě Golden Gate a zapomněl na hlad.
Carl Sinclair
Jak chutná úspěch
Kolikrát mě napadlo, jaké to musí být, když se vám všechno daří. Všechno a vždycky. Víte, co myslím? Ten zvláštní pocit úspěchu, který většina z nás zažije jen občas a zřídka. Ne třeba jako promovat či porodit. To je šichta. Spíš jako když se připravujete na zkoušku, a pokud jste jako moje žena-šprtna, ani vás nenapadne pochybovat o tom, že to dopadne jinak než výtečně. Nebo si založíte za kačku firmu, která rok po roce prosperuje jako likérka v Božkově. To si zřejmě musel myslet Bill Gates, když si odešel z Harvardu založit MICROSOFT. I když vždycky nevěděl, co a proč to dělá, věděl zcela intuitivně, že to dopadne dobře. Jeho intuice byla, jako když námořník vidí v mlze světlo majáku nebo mašinfíra světlo v tunelu. Když tehdy ještě moc lidí nevědělo, co je to PC, IBM sháněla pro své malé osobní počítače operační systém (OS). Bill Gates, vášnivý to hráč pokeru, který výtečně blafoval, jim nabídl ‘svůj’ OS – který neměl. Nicméně věděl o někom, kdo operační systém má. Intuitivnímu Billovi nikdy ani ve snu nenapadlo, že by mu jej ten dotyčný třeba neprodal. Tato realita nebyla pro pana Gatese vůbec přijatelná. Poslal za oným vlastníkem OS (který už kontraktuálně slíbil všemocné IBM) svého přítele Paula Allena, aby jej koupil za jakoukoli cenu. Paul majiteli nabídl tehdy horentní sumu padesáti tisíc dolarů a OS, který se stal nervovým systémem všech osobních počítačů zn. IBM (a začal vládnout světem), patřil teď panu Gatesovi, CEO Microsoftu. Pak, jak Bill Gates věděl, že se stane, se peníze začly valit. Později ‘šlehl’ Microsoft ‘WINDOWS’ Applu, což rozlítilo Steva Jobse (který to ukradl Xeroxu), ale o tom se teď bavit nechci. To můžete vše vidět ve výtečném filmu “Piráti Silikonového údolí’. Já nevím, kolik milliard vlastní Bill Gates k dnešnímu dni, ale vím, že aby mohl mít dnes takovou částku, za ta léta musel snad vydělávat i million dolarů za den. Tak pokud považujete peníze za úspěch, Bill Gates rozhodně do téhle kategorie patří. Nicméně každý z nás má jiné hodnoty/měřítka, a i když pro většinu lidí to jsou peníze, není tomu tak vždycky.
Carl Sinclair
Víš v čem je tvůj problém?
ELVIS, OREL AMERICKÝ, Kapitola 6. Lesknoucí se nit stříbřitého pobřeží se stala Elvisovými kolejemi, severozápadní vítr vanoucí mu do zad byl jeho vlak. Nízkotlaký motor Tichého oceánu, ovládaný mraky a chlazený mrholením hnal vlak na sever rychlostí dvacet uzlů. Nechal se svézt každým zčeřením tisícimílové pobřežní vlny, jako se každý tulák sveze ve vagonu, do nějž se mu podaří naskočit. Nejprve mu připadalo obtížné udržet se na hřebenu vzdušných vln pouze pomocí letek, ale za necelý den klouzal bez veškeré námahy. Cítil, že má v genech uloženy znalosti svých předků. Neznal sice mechanismus, ale když se soustředil, tak to šlo. Někde hluboko uvnitř slyšel hlas, který mu říkal, co má dělat. Kdykoliv začal hloubat, jestli má ten hlas pravdu, tak udělal chybu.
Carl Sinclair
My a oni (muži)
Když moje obyčejně vyrovnaná a usmívající se žena otevřela ve středu večer dveře, svítila jak prskavka. Hned jsem viděl, že se něco stalo. Důvodů mohlo být třeba i stodvacet. Měla dvou-hodinovou přednášku a hodinový seminář, v ní sto dvacet žáků, teda zapsaných. Když jsem byl ještě nezkušený manželský nováček, tak jsem si myslel, že kdybych se jí býval zeptal, jaký má se žákem problém, ona by mi to řekla a já bych během minuty vše vyřešil. Naivně jsem si myslíval, že pak by problém zmizel, a ona, žena moje, by se začala zase smát, jak to obyčejně dělá, až jí zbělají zdířky nosu. No ale teď jsem zkušený manželský mazák. Teď vím, že když má žena (nejen ta moje) problém, že jej nechce řešit (“Po ničem nepátrej, nic neřeš a sedni si na svoje místo.”), ale že se chce o tom jen bavit. Jdu si teda sednout do svého oblíbeného křesla, po ničem nepátrám, nic už neřeším a jen čekám, co přijde. “Pamatuješ si na tu zrzavou studentku z mé třídy, co na fakultním vánočním večírku roznášela pohoštění?” Hned jsem věděl, o kterou jde, ale hraji o čas. Krásná, dlouhá, zrzavá princezna, ze které chlapi z fakulty nemohli spustit oči. Měla bílé kalhoty tak těsné, že i když jsem se na ně z povzdalí jen díval, škrtily i mně. Nesmím projevit nadšení. Váhám. Myslím si, co by asi říkal Dr. Plzák. ‘To samé co Bill Clinton’, slyším hlas mé moudrosti, jak mi radí: ‘Zatloukej, zatloukej, zatloukej! “Nepamatuji,” lžu, jako když tiskne. Zamyslela se. “Ale pamatuješ. Ta feministka v minulém semestru, o které jsem ti řekla, že...” Teď jsem teprve mohl vylézt ze zákrytu. Ta “FemiNazi?” “Ano ta. Jmenuje se Zuzana.” “Vidíš, zapoměl jsem, že je to řekvička,” lžu znova. “To se divím. Tak to by byla jediná ‘ředkvička’, které sis v životě nevšimnul...” říká žena a dívá se na mne s podezřením. “Co ti provedla?” přeruším ji. “Bylo těsně před přestávkou. Bavíme se o kulturních rozdílech mezi národy, a řeč přešla z válčících mužů na Ukrajině a v Rusku na to, že také my ženy jsme rozdílné od mužů a že myslíme jinak, že jsme prostě dvě rozdílné kultury, stejně jako ti Rusové a Ukrajinci. Než jsem to dořekla, Zuzana vyskočila, jako kdybych jí vrazila dva palce u nohy do zásuvky vysoko-proudého napětí. Že tomu tak není, že my-ženy jsme jim-mužům absolutně rovné.” “To jsi od ní přece mohla čekat, ne? To by tě nemělo vytočit,” vzdychnu spřízněně. Podpora rozlícené manželky se za každých okolností bezpodmínečně očekává. “Chlap, než něco řekne, tak si nejdřív srovná v hlavě, co bude říkat. No ale vy holky něco řeknete a teprve pak, jak se o tom začnete bavit, si to v hlavě začnete srovnávat.”
| předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 60
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1044x
Jsem byvaly sr. inzenyr ktery pracoval na orbitalni stanici ve Washigtonu a Houstonu. Muj sef byl druhy astronaut z Apollo 13, Fred Haise. Pred tim jsem pracoval jako Projektovy manazer na mega projektech v USA a strednim vychode. Pozdeji jsem byl vysokoskolsky pedagog na trech Australskych universitach a VSE.
