Na život a na smrt

ELVIS, OREL AMERICKÝ (pokračování z minulého týdne) - Kapitola 1. Jak se slunce blížilo k obratníku, černá a zářivá křídla vlaštovek bojovala s proměnlivými protiproudy kalifornských pobřežních větrů. Golondrina, která byla velitelkou hejna zvědů migrujích vlaštovek, věděla, že do misie San Juan Capistrano to už není víc než tucet mil. Byla šťastná.

Golondrina se připravovala na každoroční pouť s krajní pozorností. Znala význam čistoty, síly a psychické odolnosti. Denně si čechrala peří a dávala si na tom záležet: nejprve dvanáct ocasních per, potom peří na obličeji a samostatná peříčka na břiše. Dobře věděla, že jí peří slouží jako účelná izolace, která ji bude hřát, až bude sjíždět vzdušné skluzavky natažené přes mrazivé vrcholky hor nebo plout studenou rosou a deštěm nasáklými mraky. Když byla téměř hotová, ošetřila ještě devět kovově modrých ocasních per, jež byla velmi důležitá pro tak obtížný let.

Pobřeží Tichého oceánu se vinulo pod vytrvalými těly vlaštovek jako stříbrná stuha vedoucí je domů. Bylo to malé hejno velmi unavených zvědů, kteří letěli jako předvoj celého národa, kontrolujíce cestu. Pach sladkého kopru, šalvěje rostoucí na útesech a vůně borovic, vidina San Juan Capistranských vypasených slunéček a larev je pobízela k vytrvalosti.

Pohodlná zimní rezidence Golondriny v městečku Goya na řece Paraná v jižní Argentině byla vzdálená šest tisíc mil. Dobře věděla, že její letní sídlo vybudované vysoko na arkádách starobylé misie bude třeba tu a tam poopravit. Nakonec od svatojánských slavností a Fiesty de las Golondrinas, což je oslava příletu vlaštovek, uplynulo již pět měsíců. Většina oprav nedá mnoho práce. Přesně věděla, co je třeba udělat. Čerstvého, měkkého bláta z potoka Svatého Jana bylo tak jako tak vždycky dost.

Když uviděla na obzoru misii a uslyšela zvony a hudbu mariachů, ohlédla se Golondrina přes levé křídlo, jestli neuletěla zbytku své eskadry. Jelikož létala rychle, stávalo se to poměrně často. Bylo nebezpečné letět příliš vepředu a osamoceně.

Najednou se ocitla v děsivém stínu mocných křídel, která jí zakryla kalifornské slunce. Golondrina reagovala pudově. Střemhlav se snesla níž a zahnula doleva. Jeden z ostrých drápů toho, jež ji napadl, chňapnul po jejím rozdvojeném ocase. Slyšela strašlivé cvakání vzduchem, jak jí drápy jestřába s hbitostí a zručností chirurga pronikaly ocasními péry. Měla štěstí a díky její pohotovosti, minul jestřáb její tělo, ale bitva ještě rozhodně nekončila. Golondrina cítila, že má co do činění se zkušeným lovcem.

Spasila ji chytrost a rychlost. I když patřila mezi ty nejrychlejší z celého hejna, jestřáb byl odpočatý. Ona už cestovala týdny a byla k smrti unavená. Rozhodla se neklesat níž a místo toho letěla stále dopředu. Zoufale hledala výhodné protiproudy, letěla tak blízko k písčité zemi útesů, jak jen to bylo možné. V zápase na život a na smrt porovnánali svou chytrost, letové umění a zkušenosti.

Golondrina cítila vztek pronásledovatele protínajícího vzduch za ní. Krátce střižená křídla jej hnala kupředu. Nebyl to pouze instinkt, ale i hlad, co mu kázalo zabít ji. To jí děsilo nejvíc. Se srdcem až v krku a s třesoucími se křídly se rvala o život.

Ztratila pojem o čase, netušila, kterým směrem letí a jak dlouho uniká svému pronásledovateli. V malé, větrem ošlehané tváři se zračila napjatá pozornost a vůle zvítězit. Necítila eukalypty ani šalvěj. Pohybovala se jako u vytržení, obrovskou rychlostí klouzala po větrných vlnách. Hruď ji svíral bolestný strach a vystřeloval do krevního řečiště poslední zbytky adrenalinu.

Jestřáb byl neúnavný. Najednou ho opět zahlédla. Neustále se držel po její pravé straně a tlačil ji doleva. Potom si vzpomněla na proudy přicházející vzhůru od Tichého oceánu. Znala ten trik. Když začal foukat boční vítr, tak se jím nenechala mrštit do cesty jestřábovi, ale proklouzla pod něj a namířila si to k Santa Aně ležící přímo před ní. Ted měla příležitost vyváznout.

Konečně uviděla věnec budov, jež sliboval úkryt. Přistála na kopulovité střeše vyrobené z pletiva. Proklouzla drátěným okem. Jestřáb, který nemohl proletět úzkými oky, kroužil nad stavbou a zuřivě křičel.

Golondrina, vyčerpaná a bez dechu, poškrábaná a vystrašená, cítila, že asi omdlí. Když se uklidnila natolik, aby se rozhlédla kolem, kde přistála, uviděla něco, co jí téměř zastavilo srdce. Nad ní stál obrovský pták s bílou hlavou a velkými křídly. Žlutý a zahnutý zobák měl velký jako celé její třesoucí se tělo. Tahle ohromná bytost vypadala stokrát hůř než jestřáb stále kroužící nad voliérou.

"Teď jsem opravdu v kaši," pomyslela si, "ale už s tím nic nenadělám". Pták však klidně stál a díval se na ni. Golondrina byla vyčerpaná a vůbec se nehýbala.

"Zdá se, že vás něco trápí, madam," řeklo to úžasné stvoření a Golondrina, neschopna odpovědi, ukázala vzhůru. "Ach, ten," řekl bělohlavý pták. Roztáhl mocná křídla o rozpětí šesti stop a varovně jimi zamával. Golondrinu málem odvál proud vzduchu, který se klecí prohnal jako hurikán.

Z mohutného ptačího hrdla vyšel výkřik tak strašlivý, že zahnal jestřába pryč. "Je-li dáma v nebezpečí, vždycky rád pomůžu," odpověděl uctivě pták, když se začala Golondrina omlouvat, že ho ruší. "Mám-li být upřímný, vypadáte velice unaveně," poznamenal uctivě pták a Golondrina přikývla.

"Už se nemusíte ničeho bát. Zůstaňte tady se mnou, přespěte a načerpejte sílu," navrhl. "Je tady dost místa a já budu hlídat. Stejně moc nespím. Jsem si jistý, že už vás nebude nikdo obtěžovat."

"Děkuji. Jmenuji se Golondrina," zašeptala,"a jsem vám vděčná za to, že jste mi zachránil život." Nádherný pták přikývl. "Jmenuji se Elvis A. Orel," řekl a ukázal na vyřezávanou dřevěnou desku pod sebou.

"Bylo mi potěšením, pane Elvisi A. Orle," řekla Golondrina čtouce si nápis. "Zajímalo by mě, co znamená to ‚A‘," řekla odvážně.

" »A« znamená americký. To je moje druhé jméno. Někteří lidé mi říkají holohlavý, kvůli mému bílému peří na hlavě. Je to špatné pojmenování a mně se to moc nelíbí. Nejsem zase tak starý."

"Elvis je pro orla trochu divné jméno ," řekla Golondrina. "Jak jste k němu přišel?"

"Marie, moje adoptivní matka, mě tak pojmenovala po jednom slavném zpěvákovi, jehož vystoupení viděla v Las Vegas."

"Musel se jí hodně líbit," řekla Golondrina.

"Joe mně řekl, že ho přímo zbožňovala."

"Ale pochybuji," zašeptala v polospánku Golondrina, "že ten člověk, jehož jméno nesete, vypadal tak hezky jako vy."

***

Už dávno bylo ráno, když ji polechtal na zobáku sluneční paprsek. A Elvis stál na stráži. Golondrina vzhlédla ke svému novému příteli.

"Dobré ráno, Elvisi."

"Jistě je dobré. Přemýšlel jsem jakého jste druhu," zeptal se.

"Pták? Soy una golondrina," odpověděla španělsky, "jsem vlaštovka."

"A odkud jste letěla minulou noc, Golondrino?"

Vyprávěla mu o přípravách na dlouhou cestu z Argentiny a o všech nebezpečích, která viděla. Popsala Elvisovi všechno, co zažila během svého letu: jak hejno potkalo kondory, ptáky velké jako letadla kroužící nad vrcholky And, jak za horké noci dosáhli rovníku, a jak je vedla přes CANAL ZONE a přes Střední Ameriku do Mexika a přes hranice do Kalifornie.

Elvis se nemohl ubránit tomu a kladl jí další otázky. Golondrina mu vysvětlovala vše o navigaci, letových útvarech, klouzání na vzdušných vlnách a o větru foukajícím do zad, který ulehčuje létání. Vyprávěla mu o tom, jak pila kapky z mraků, jak se oddělila od zbytku hejna, a jak byla překvapená, když si předcházející noc uvědomila, že přistála v obrovské orlí kleci.

"Neměl bych to říkat, ale jsem rád, že vás sem ten jestřáb zahnal. Cítím, že jsem získal nového přítele," řekl Elvis. "Měla byste odpočívat. Ted budu mít stejně nějakou práci. Mimochodem, nevadilo by vám, kdybychom si tykali?"

"Ani v nejmenším. Ty tady pracuješ?" zeptala se Golondrina.

"No," řekl Elvis váhavě, "nepovažuji to za práci. Je to jakýsi rodinný podnik. Říkám si účinkující, zpěvák, tanečník či bavič. I když by bylo asi na místě říkat si estrádní umělec," dodal.

"Omluv mě, prosím, ale show za chvíli začne. Musím se nalíčit," a začal si urovnávat peří. Golondrina pozorovala, jak se dotýká zobákem mazové žlázy ukryté pod sněhobílými ocasními péry, a jak se líčí se zručností skutečného umělce.

"Jaká show to je, Elvisi?"

"Pojd a uvidíš. Není to daleko," a ukázal na alej za voliérou.

"Pracuji tu se svými rodiči a za chvíli přijde otec," řekl tajemně. "Potom mi povíš, jak se ti to líbilo. Je to polední představení," dodal s pousmáním. "Polední ochrana se zpěvem, tancem a létáním, to vše pro zábavu." Zasmál se svému vtipu a rozevřel mocná křídla. Racci poletující nad voliérou zmizeli, jako když do nich střelí.

"Tohle je moje práce, jsem vlastně ochranka."

_____________________________________________________________________________________________________

Pokračování příští pátek v 9:00