My a oni (muži)

Když moje obyčejně vyrovnaná a usmívající se žena otevřela ve středu večer dveře, svítila jak prskavka. Hned jsem viděl, že se něco stalo. Důvodů mohlo být třeba i stodvacet. Měla dvou-hodinovou přednášku a hodinový seminář, v ní sto dvacet žáků, teda zapsaných. Když jsem byl ještě nezkušený manželský nováček, tak jsem si myslel, že kdybych se jí býval zeptal, jaký má se žákem problém, ona by mi to řekla a já bych během minuty vše vyřešil. Naivně jsem si myslíval, že pak by problém zmizel, a ona, žena moje, by se začala zase smát, jak to obyčejně dělá, až jí zbělají zdířky nosu. No ale teď jsem zkušený manželský mazák. Teď vím, že když má žena (nejen ta moje) problém, že jej nechce řešit (“Po ničem nepátrej, nic neřeš a sedni si na svoje místo.”), ale že se chce o tom jen bavit. Jdu si teda sednout do svého oblíbeného křesla, po ničem nepátrám, nic už neřeším a jen čekám, co přijde. “Pamatuješ si na tu zrzavou studentku z mé třídy, co na fakultním vánočním večírku roznášela pohoštění?” Hned jsem věděl, o kterou jde, ale hraji o čas. Krásná, dlouhá, zrzavá princezna, ze které chlapi z fakulty  nemohli spustit oči. Měla bílé kalhoty tak těsné, že i když jsem se na ně z povzdalí jen díval, škrtily i mně. Nesmím projevit nadšení. Váhám. Myslím si, co by asi říkal Dr. Plzák. ‘To samé co Bill Clinton’, slyším hlas mé moudrosti, jak mi radí: ‘Zatloukej, zatloukej, zatloukej! “Nepamatuji,” lžu, jako když tiskne. Zamyslela se. “Ale pamatuješ. Ta feministka v minulém semestru, o které jsem ti řekla, že…” Teď jsem teprve mohl vylézt ze zákrytu. Ta “FemiNazi?” “Ano ta. Jmenuje se Zuzana.” “Vidíš, zapoměl jsem, že je to řekvička,” lžu znova. “To se divím. Tak to by byla jediná ‘ředkvička’, které sis v životě nevšimnul…” říká žena a dívá se na mne s podezřením. “Co ti provedla?” přeruším ji. “Bylo těsně před přestávkou. Bavíme se o kulturních rozdílech mezi národy, a řeč přešla z válčících mužů na Ukrajině a v Rusku na to, že také my ženy jsme rozdílné od mužů a že myslíme jinak, že jsme prostě dvě rozdílné kultury, stejně jako ti Rusové a Ukrajinci. Než jsem to dořekla, Zuzana vyskočila, jako kdybych jí vrazila dva palce u nohy do zásuvky vysoko-proudého napětí. Že tomu tak není, že my-ženy jsme jim-mužům absolutně rovné.” “To jsi od ní přece mohla čekat, ne? To by tě nemělo vytočit,” vzdychnu spřízněně. Podpora rozlícené manželky se za každých okolností bezpodmínečně očekává. “Chlap, než něco řekne, tak si nejdřív srovná v hlavě, co bude říkat. No ale vy holky něco řeknete a teprve pak, jak se o tom začnete bavit, si to v hlavě začnete srovnávat.”

“Povídáním se to vyjasní,” kývala žena. “Normálně bych ani nemrkla, ale..”

“Ale co?”

“Kdybych se čistě náhodou před přednáškou nedívala na internet a neviděla tam toho ohavného Nigerijce, co vede ty kriminálníky, co si říkají Boko Haram. Stál tam se samopalem přes prsa, šklebil se do kamery a říkal s arogancí, jakou jsem ještě neviděla, že zabije či prodá do otroctví všechny ty školačky, co s tou jeho bandou unesli”.

“Teď je mi to jasné. A co jsi dělala?”

“Věděla jsem, že nemohu povolit, aby mi někdo emocionalním výbuchem rozbil či narušil přednášku. Také jsem věděla, že to s ní nemohu diskutovat já, ale třída”.

“Neboť ti bylo absolutně jasné, že ona si je 100%tně jistá, že má pravdu. Nedostatek kritického myšleni,” souhlasím se ženou. “To se děje, když někdo někomu něco řekne, třeba na příklad, že 1.1.2000 bude konec světa díky tomu, že se počítače nejsou schopny samy opravit, a je to. Všichni ti, za které ‘myslí strana’ či ‘její předseda’, i když bývalý, melou to samé.” Chtěl jsem ještě dodat něco o změně celosvětového počasí, ale rozmyslel jsem si to. “Tak co jsi udělala?”

“Ohlásila jsem patnácti-minutovou přestávku a vytáhla tvůj výtečný sandwich. Pak jsem třídě řekla, že kdo chce tuto věc diskutovat, může zůstat. Ostatní ať se vrátí včas. Zůstali skoro všichni. Ptám se, co si o tom myslí. Nemysleli si nic moc. Nikdo se nechtěl projevit první. Povídám, zda-li jsou obeznámení s tou nigerijskou situací. Překvapilo mne, že byli.”

“Taky se divím,” kývám. “No a co jsi jim řekla?”

“Zeptala jsem se jich, jestli by bylo možné, že by se někde na světě našla takhle mentálně zrůdná žena, která by se svou bandou zvrhlic unesla dvěstě školáků a prohlásila, že pokud vláda neudělá, co ona diktuje, že kluky prodá do otroctví a nebo je zabije?”

“A?”

“Nikdo ze třídy si nemyslel, že je to možné, kromě Zuzany.”

“Prosím tě, co ta Zrzanka řekla?”

“Že taková situace kdysi byla, a zeptala se mne, jestli si nepamatuji na Šárku, co vedla tu dívčí válku.”

“To nemyslíš vážně.”

“Myslím.”

“Jak jsem říkal, neměla to domyšlené, ale aspoň má smysl pro humor.”

Žena zakroutila hlavou a obrátila oči v sloup. “Pak jsme krátce diskutovali, co s tím a jak to řešit. To bys nevěřil, co se stalo…”

“Řekni.”

“Víš, čemu se řiká v psychologii ‘group think’?”

“Že každý souhlasí s každým, nikdo nemá jiný úsudek a…”

“Nikdo se nechce do ničeho namočit. A představ si, že celá třída, včetně těch, co se vrátili z přestávky, si myslela, že diplomatické řešení je nejlepší.”

“Diskutovat něco s takovými grázly?”

“Co si myslíš ty?” obrátí se mne žena dříve, než jsem se jí mohl zeptat, jak hlasovala ona. “Ty jsi přece chlap a, jak jsem třídě řekla, chlapi myslí jinak než my.”

“Zajímavé, já si myslím to samé,” povídám se sarkastickým úšklebkem otřelého geo-politického diplomata. “Diplomatické řešení s takovými lumpy je nejlepší.” Udivená žena tohle nečekala. Směji se, jak jsem ji překvapil. V tomhle se ‘my-chlapi’ a ‘vy-ženy’ opravdu nelišíme, i když já osobně bych tu diplomacii dělal o fous jinak.”

“Jak, prosím tě?”

“Francouzi mají v Nigerii pořád velký vliv”.

“Tak bys nigerijske vlade poradil aby najmula tým nejlepších francouzských diplomatů, co by s Boko Haram vyjednávali?”

Usměji se shovívavě.  “Teď jsi na to kápla. Poslal bych tam tým s takovou ‘diplomacií’, které ti šlengrové budou rozhodně rozumět.”

“Což je?”

“Regiment anti-teroristických specialistů z francouzské Cizinecké Legie.”

Žena opětovala můj úsměv a praví: “Kupodivu, na řešení této prekérní záležitosti máme stejný názor.”

 ______________________________________________________________________________

PS

Pondeli, 19.5.2014

Vazeni ctenari: Vazim si toho, ze muj blog ctete. Nicmene, komentujte k veci. Zustante v mise. Tento blog neni o elektrickem proudu, ale o tom, ze je nekdy treba vec resit, ne se jen o ni bavit. Davejte pozor, co se ted stane s temi skolackami a zda-li se vec vyresi jen s pomoci Cizinecke Legie. To jsem myslel. Dekuji. CR Sinclair